Jaký je příběh Džemulády?

Když jsme jako malé děti jezdily k babičce o víkendech a občas i o prázdninách, nutila nás na (tehdy se mi to tak zdálo) nesmírně velké zahradě sbírat rybíz, jablka, maliny, třešně a další ovoce. K tomu samozřejmě patřila zelenina, ke které jsem měl až do dospělosti poměrně odpor. Jedna z těch chvil, kterým se dnes směji, byla ta, když mi babička náležitě vyčítala za velikost mých nohou při sázení brambor. Že nechápete? Hned Vám to vysvětlím. Brambory se kladly na stopu, tzn. stopa – brambora – stopa – brambora a tak pořád donekonečna. A tím že jsem měl velkou „stopu“ tak se brambor nasázelo méně a tím pádem bylo i méně úrody . Ale vraťme se k ovoci. Po jeho očesání nebo sesbírání se babička vrhla do kuchyně a několik hodin až dnů odtamtud bylo slyšet tlukot hrnců a sklenic a z celé chalupy se linuly vůně. Ty vůně si bůhvíproč pamatuji až do dneška, stejně jako mnoho dalších rošťáren z a momentů z běžného života na vsi.
Pravdou je, že naše původní povolání jsou spíše technického zaměření se životem ve městech. Jenže jak člověk dospívá (i když je mu přes 30 a 40), v myšlenkách se vrací do dětství a jedna z těch výrazných vzpomínek patří právě džemům, marmeládám, nakládaným okurkám, které tak krásně křupnou, když se do nich zakousnete, uzenému pověšenému ve špajzu nebo vůni čerstvě upečeného chleba v ošatce ze slámy. Ano, přiznáváme se, máme rádi jídlo. Dobré, poctivé jídlo bez chemických Éček, barvené, nafouknuté páchané obrovskými koncerny, pro které je jediné měřítko prodat s co nejvyšším ziskem při co nejmenších výrobních nákladech. Ani se jim nedivím, takový je trend, ředitelé mají zasloužené vysoké odměny a akcionáři je na každé (ne)valné hromadě peskují za mizivé dividendy.
Proč džemy? Vlastně je to jednoduché. Vzpomínky, vidina domácích dobrot, práce, která nás baví a jsou vidět či slyšet výsledky (třeba kamarádka se nemohla utrhnout od sklenky z jahodovou Džemuládou, i když jsme jí říkali, že dostane sebou ). Když vidíte tohle, tak to potěší víc, než diplomy nebo falešné chvály.
A proč Džemuláda? Dle směrnice EU z roku 1979 je marmeládou pouze citrusy, byť s mizivým obsahem 20% ovoce. Ale slovo marmeláda pochází z portugalského „marmelo“, což v překladu znamená kdoule. Kdoulový džem mám rád, nicméně jsem si nikdy nemyslel, že jde o plod citrusový. Leda by úřednické nosy zmátla jejich vůně, to je totiž to jediné, co mají s citrusy společného. Takže Džemuláda je geniální nápad Katky, kdy jsem se snažil přeorientovat v názvosloví dle EU. Pod fousy mi totiž nešly všelijaké rosoly, pomazánky, želé, nátěrky, huspeniny a spol.

Zkrátka, Džemuláda je hodně dobrého ovoce z Česka (protože to k nám patří), málo cukru (protože se trvale snažím shodit 5 kilo a trvale mi to nejde), ždibec pektinu (abych moc necintal, když plním sklenice) a do některých přidáme nějakou tu dobrůtku jako med, mátu a tak. Pravda, občas mi tam upadne kousek nastrouhaného zázvoru, do hrušek se mi cukr úmyslně osmahne na karamel a i když se to nesmí, pořád přemýšlím o doslazení stévií.

A na konec výrok Mařky Kašparové z roku 1917:
„S potěšením dlužno konstatovati, že obliba zavařeného ovoce stoupá rok od roku a také konservování zeleniny věnuje se stále větší pozornost. Zužitkujme ovoce jak jenom možno v naší kuchyni, nakládejme je pro dobu pozdější, kdy čerstvého není na trhu dostatek.“

Dlužno podotknouti, že to vlastně platí až do dneška, i když je ovoce na trhu dostatek, jen nám tam chybí ta správná vůně ovoce, podzimu, pálené bramborové nati při česání a otravné mouchy, když stojíte na žebříku s košíkem plným sladkých, šťavnatých plodů.

www.dzemulada.cz